Snad nejznámější tibetská stavba – sídlo dalajlamů Potála v tibetském hlavním městě se za více než tři sta let své existence stalo téměř synonymem Lhasy, symbolem hlavního města Tibetu i celé země.
Počátky historie Lhasy sahají do období 7.–9. století, kdy za vlády králů jarlungské dynastie došlo k sjednocení a rozmachu tibetské říše. První palác na Marpori čili Červeném pahorku postavil už v 7. století král Songcän Gampo, který do Lhasy přenesl své sídlo.
Monumentální poschoďovitou pevnost v dnešní podobě nechal na skalnatém pahorku Marpori uprostřed rozlehlého lhaského údolí vybudovat Velký pátý dalajlama Ngawang Lozang Gjamccho ve druhé polovině 17. století.
Hluboko v nitru rozsáhlého komplexu najdeme mezi významnými a uctívanými svatyněmi i pozůstatky původního paláce krále Songcän Gampa s jeho meditační jeskyní. Název Potála dostala stavba podle mystické hory v Indii, sídla bódhisattvy Čänräziga, ochránce a patrona Tibetu. Za jeho vtělení jsou v Tibetu považováni jak dávní tibetští králové zvaní čhögjalové – podporovatelé Buddhovy nauky, k nimž patřil i Songcän Gampo, tak dalajlamové.
Pátý dalajlama s pomocí Gušri-chana, vůdce chošúdských Mongolů, v roce 1642 sjednotil zemi, provedl řadu reforem a stal se prvním teokratickým vládcem Tibetu, v jehož rukou se spojila moc světská s mocí duchovní. Vláda nejvyšších převtělenců školy Žlutých čepic Gelugpy pak trvala až do poloviny 20. století, kdy Mao Ce-tung po vyhlášení vzniku Čínské lidové republiky 1. října 1949 vyslal armádu, aby násilím připojila Tibet k Číně.
Propojení světské a duchovní moci v osobě pátého dalajlamy se odrazilo i v potřebě vybudovat ve Lhase reprezentativní sídlo odpovídající politickému a náboženském vlivu nové vládní instituce. To se výrazně projevilo i v samotné architektuře Potály. Komplex je viditelně rozdělen na světskou část, tzv. Bílý palác, a část náboženskou, tzv. Červený palác.
Bílý palác zahrnoval pevnost s menší posádkou a rozlehlé prostory pro světské vládní potřeby a účely – kabinety ministrů, soudní dvůr, sklady, sýpku, mincovnu, věznici, ubytovny služebnictva a ubytovací koleje pro mnichy. Jako vnější prstenec chránil vnitřní Červený palác, odkazující svou temně purpurovou barvou k potřebám duchovním. Součástí Červeného paláce byl také dalajlamův klášter Namgjal, jehož mniši zabezpečovali chod všech náboženských obřadů a svátků. V útrobách se někdejší obytné místnosti pátého až třináctého dalajlamy postupně proměňovaly ve svatyně, knihovny, audienční síně a také jejich hrobky či přímo mauzolea.
Pátý dalajlama se úplného dokončení Potály nedožil, zemřel ve věku 65 let. Před svou smrtí ustanovil výkonného správce země – desiho Sanggjä Gjamccha. Tento vzdělaný a schopný mladík patnáct let tajil dalajlamovu smrt, aby chránil zemi před mocenskými šarvátkami. Teprve když byla konečně Potála dostavěna, oznámil, že novému převtělenci, který byl mezitím tajně vyhledán a vzděláván mimo Lhasu, je již třináct let.
Během následujících dvou a půl století se za mnohdy pohnutých historických okolností v Potále vystřídalo dalších devět dalajlamů. Ten v pořadí čtrnáctý odešel v roce 1959 do exilu v Indii.
Na horu Marpori však stále po mohutném schodišti stoupají poutníci, aby vzývali Čänräziga, božstvo milující laskavosti a soucítění. A turisté se nechávají fascinovat legendami opředeným mnohaposchoďovým labyrintem s tušenými hlubokými skalními slujemi v útrobách hory Marpori.