Autentické svědectrví o zemětřesení v Nepálu a okamžité pomoci.
Bylo tři týdny po prvním a pět dní po posledním velkém zemětřesení v Nepálu. Právě jsme se vrátili do Káthmandú po měsíční pouti krásnými horami na východě země, plní hlubokých zážitků. Nikoli však těžkých, jaké prožilo mnoho jiných návštěvníků. Měli jsme to štěstí, že jsme si vybrali oblast, kterou zemětřesení nepostihlo. Do hor bez spojení dorazily jen velmi překroucené zprávy, líčící Nepál jako zemi v ruinách. Bylo nám jasné, že až se dostaneme dolů, budeme pomáhat. Nepál milujeme a naše profese a zkušenosti jsou pro to jako stvořené. Pavla je praktická lékařka, která již v minulosti léčila v rozvojových zemích, Jan ekolog, aktivista se zkušenostmi s organizací akcí v extrémních podmínkách.
Zemětřesení mělo výrazný regionální dopad a hlavní město ve srovnání s některými venkovskými oblastmi zůstalo prakticky nedotčené (ovšem řada domů může být staticky poškozená a proto neobyvatelná). Naši nepálští přátelé z Káthmandú pomáhali v těžce poškozených horských vesnicích, odkud pocházejí, a tak jsme si museli poradit si sami, kde a jak se nejlépe zapojit. Asie je pružná, stále proměnlivá, tvořivá. Vše plyne jako řeka. Člověk s manažerským přístupem a rigidním plánováním nemá mnoho šancí. Zato intuice a pozornost, které dveře se otevírají a které naopak zavírají, a nelpění dovedou člověka bezpečně k cíli. Možná k jinému, než chtěl, ale nakonec k lepšímu, než by sám vymyslel.
Z internetu jsme se dozvěděli, že v Káthmandú právě přistálo letadlo plné léků a zdravotního materiálu Českého červeného kříže. Celých 24 hodin jsme se snažili sehnat kontakt na jeho tým. Marně. Teprve když jsme zajeli na nepálskou pobočku Červeného kříže, věci se daly do pohybu. A pěkně rychle. Další ráno už jsme seděli v džípu mířícím do vesnice Katakuti v jedné z nejpostiženějších oblastí, Sindupalchoku. Stali jsme se členy čistě dobrovolnického týmu, ovšem pracujícího na vysoce profesionální úrovni. Jeho hlavní duší i motorem byla Maya, neuroložka z Káthmandú, nyní univerzální polní lékařka a neúnavná organizátorka. Naše skupina rozdávala plachty, přikrývky, léčila zranění, infekční i běžné nemoci, očkovala proti tetanu, pomáhala při odklízení rozbořené školy, motivovala děti k malování kreseb, jejichž aukce bude základem sbírky na novou školu. Nepálští přátelé hovořili s místními lidmi, aby zjistili, co potřebují, a tlumočili to v dobrovolnickém centru Yellow House v Káthmandú, které sbíralo ověřené informace z celé země. Po třech dnech, kdy byly vyčerpány léky i materiál, ne však my dobrovolníci, jsme se vrátili do hlavního města.
Podobných dobrovolnických center bylo po celé zemi mnoho. Nepálci záhy zjistili, že se podpory od své vlády nedočkají, a tak se velmi schopně pustili do vzájemné občanské pomoci.
I další dny jsme spolupracovali s dobrovolnickým centrem, ale bylo nám jasné, že jsme se naučili, co je potřeba, a teď je čas osamostatnit se. Jediné, co nám chybělo, byly peníze na nákup potravin, léků a plachet, které ve vesnicích potřebují jako ochranu proti blížícím se monzunovým dešťům. Inspirovaly nás emaily přátel, kteří se ptali, jak mohou Nepálu pomoci. Hned jsme zorganizovali soukromou sbírku. Byli jsme dojatí rychlostí, ochotou i částkami, které nám posílali lidé blízcí i naprosto neznámí. Rázem bylo jasné, že odletem z Nepálu naše pomoc neskončí. Spojili jsme se s přáteli z o.p.s. Potala a dohodli se, že peníze, které se nespotřebují na okamžitou pomoc ve vesnicích, budou využity na dlouhodobější projekty ve spolupráci s nepálskou nevládní organizací Sagarmatha international Foundation. Za vlastní peníze jsme nechali zhotovit transparent a dobrovolnická trička. Pracujeme tedy nyní na vlastní triko, s finanční podporou soucítících lidí a s vizí další spolupráce české a nepálské neziskovky. Společně s novým kamarádem Ongcchu Šerpou jsme se rozjeli do horské vesnice Mesipa. Je v ní malý svatostánek bohyně Seti Devi. Jediný zůstal neporušený stát. Přítel Rabin z vesnice nám vysvětlil: „Jsme bohyni vděčni za ochranu. Domy sice spadly, ale nikomu se nic vážného nestalo.“
Zkušenost z Mesipy byla jiná než z Katakuti – osobnější, komornější, hlubší. Realitu pomoci jsme už znali, o to víc jsme se spontánně ponořili do příběhů lidí. Bydleli jsme tu uprostřed ruin domů vedle primitivních přístřešků, kde žili lidé stejně jako kozy, buvoli a další zvířata. Všichni tu tvořili širokou rodinu našich blízkých přátel. Mesipa přinesla nejhlubší lekce pro naše srdce. Kromě krabic zdravotnického materiálu jsme přivezli do vesnice 300 kilo mouky, 60 kilo soli a 1 800 balení nudlí. V Káthmandú při nakládání do džípu to vypadalo jako ohromná hromada věcí, která se do něj ani nevejde. Tady ve velkých horách a tváří v tvář desítkám lidí, kteří si přišli pro potraviny, se proměnila v symbolickou pomoc spíš pro zahřátí srdcí než žaludků.
Pavla léčila v Mesipě na zápraží moderního zdravotnického centra vybudovaného se západní finanční pomocí. Byl to jediný dům, který zůstal stát, ačkoli těžce poškozený. Ongchhu byl skvělým tlumočníkem i znalým zdravotním bratrem. Rodina učitelů perfektně zorganizovala příjem pacientů, Jan měl na starosti děti a kreslení. Za dva dny přišlo 175 pacientů. I takový nával šlo dobře zvládnout díky výborné organizaci, ohleduplnosti a láskyplné atmosféře. Léčení skončilo stejně jako v Katakuti vyčerpáním materiálu, ne lidských sil. Jan se v obcích zaměřil na školy a jejich obnovu. Setkal s učiteli i předsedy občanských školních komisí a pořídil fotodokumentaci. Zbylý výtěžek z přátelské sbírky chceme věnovat právě školám. Naprostá většina škol v postižených horských oblastech zůstala v ruinách. Děti si užívají prázdnin, ale učitelé hořekují. Vzdělání má v Asii ohromnou hodnotu a rodiny pro ně obětují mnoho. Musejí se proto rychle postavit provizorní školy – z dřeva či bambusu, plachet či plechu. Jinak by se děti během nadcházejícího monzunu nemohly učit.
Nepálci, které jsme potkali, vypadají šťastně, i když přišli o své domy a téměř vše v nich. Zůstaly jim však rodiny, děti, zvířata a pole, co víc by si přáli? A především jim zůstalo duchovní zakotvení v hinduismu a buddhismu, které je vede k upřednostnění vnitřního života nad materiálním. Učí je přijímat skutečnost a soustředit se na pozitivní stránky přítomnosti. Jak bychom asi my Evropané brali život v podobné situaci? Byli bychom také tak stateční a životaschopní? Jak se zachováme tváří v tváří blížící se globální krizi, která může mít mnoho podob?
Po návratu do Prahy máme stále plno práce. Sbírka mezi přáteli vynesla už 168 000 korun. Všechny peníze už pomáhají v Nepálu. Část z nich jsme využili pro Mesipu, další byla použita na zakoupení a dopravu 85 plachet a pomoc nejchudším rodinám v odlehlé horské obci Lumsa v oblasti Solo Khumbu, odkud pochází Ongchhu Sherpa. Další peníze byly využity na výstavbu provizorní školy v nedaleké vesnici Tauo Maidane a totéž se stane i v Lumse. Chystáme aukci dětských kreseb pro školu v Mesipě. Ve všech třech vesnicích máme důvěryhodné přátele, kteří garantují rychlé a co nejvhodnější využití peněz. Komunikujeme s dárci i nepálskými přáteli, dostali jsme nabídky na přednášky. Dokumenty a informace o naší pomoci převádíme na o.p.s. Potala. Máme dost práce navíc. Ale namasté z Mesipy máme pod kůží tak silně, že nás pobízí dál. Patří stejně tak všem, kteří podpořili či ještě podpoří naši pomoc. Česká solidarita je stejně krásná jako práce nepálských dobrovolníků a je nám velkou posilou. Děkujeme!
Pavla Hrdličková, lékařka
Jan Piňos, ekolog
Fotoalbum autorů najdete na: 