Lidská práva v Tibetu

Vydal Tibetský úřad v Ženevě

Tibet leží uprostřed Asie a jeho rozloha činí 2,5 milionu čtverečních kilometrů. Nejvyšší hory na zemi, rozsáhlá náhorní plošina a mohutná říční údolí jsou domovinou 6,5 milionu Tibeťanů. Průměrná nadmořská výška je 3962 metrů. Tibet tvoří tři provincie: Amdo (rozdělené Čínskou lidovou republikou do provincií Čing-chaj, Kan-su a S'čchuan), Kham (z větší části rozdělený do čínských provincií S'čchuan, Junnan a Čing-chaj) a Ü-Cang (který spolu se západním Khamem je tou částí Tibetu, kterou Čína označuje za „Tibetskou autonomní oblast.“

Tibetskou autonomní oblast (TAO) zahrnující méně než polovinu Tibetu vytvořila Čína v roce 1959. Je třeba poznamenat, že když čínští představitelé a publikace hovoří o Tibetu, mají na mysli pouze TAO. Tibeťané používají termín Tibet pro tři výše uvedené provincie, tedy pro oblast známou jako Tibet před čínskou invazí v roce 1949. Dnes, o padesát dva let později Tibet zůstává de facto kolonií Čínské lidové republiky.

Tragická a trvale vážná situace v oblasti lidských práv panující v Tibetu již po více než čtyřicet let je symptomem hlubšího problému, který naléhavě vyžaduje mezinárodní zásah. Základní příčina vážného porušování lidských práv a napjaté situace je politická. Jedná se o důsledek čínské komunistické invaze a okupace Tibetu, která začala v roce 1949. Je zřejmé, že tibetský problém nebude vyřešen do té doby, než mezi představiteli vlády Čínské lidové republiky a Tibetské exilové vlády dojde k bezodkladným a zásadním jednáním. Jeho svatost dalajlama po zahájení takových jednání opakovaně volá a zdůrazňuje, že k nim musí dojít bez předběžných podmínek. Vyjádřil svou ochotu se osobně setkat s čínskými vůdci a jmenoval zástupce pro zahájení dialogu s Čínou. Přes vstřícnou rétoriku však vláda Čínské lidové republiky setkání s Jeho svatostí i jeho zástupci odmítá.

Současná situace v oblasti lidských práv

V dnešní době po celém Tibetu narůstá politická opozice proti čínské okupaci Tibetu a v důsledku těchto aktivit zesilují postihy Tibeťanů. Vezmeme-li do úvahy, že Tibeťanů je pouze šest milionů, nachází se v čínských věznicích nepoměrně velký počet tibetských politických vězňů. Tibetské středisko pro lidská práva a demokracii v Dharamsale mělo v roce 2001 informace o 254 politických vězních. Dva mezinárodně známí vězni, Tanag Džigme Sangpo a Ngawang Sangdol, si v současnosti odpykávají tresty v délce 41 a 22 let. Podle Střediska došlo v roce 2001 nejméně ke 37 politickým uvězněním a ve stejném roce bylo oznámeno deset úmrtí Tibeťanů následkem mučení a špatného zacházení. Míra úmrtnosti u politických vězenkyň v Tibetu je jedna ku dvaadvaceti. Příčinami jsou mučení, bití a další druhy špatného zacházení.

Od roku 1988, kdy Čína ratifikovala Úmluvu proti mučení Organizace spojených národů, zemřelo v čínských věznicích v Tibetu více než 70 Tibeťanů v přímém důsledku mučení. Nejméně 70 těch, kteří přežili, je v péči Programu pomoci obětem mučení Tibetské exilové vlády v indické Dharamsale. V květnu 2000 Komise proti mučení OSN vyjádřila znepokojení nad „pokračujícími zprávami o vážných případech mučení, týkajícími se zejména Tibeťanů a jiných národnostních menšin.“

V roce 2001 Komise za odstranění rasové diskriminace OSN vyjádřila znepokojení ohledně „svobody vyznání příslušníků národnostních menšin, zejména v Sin-ťiangu a Tibetu.“ Komise vyzvala Čínskou lidovou republiku aby zajistila rozvoj místní a regionální kultury a respektování práv obyvatel.

Rok 2001 byl šestým rokem zadržování jedenáctého pančhenlamy čínskou vládou. Čína nadále odmítá umožnit mezinárodním pozorovatelům ověření jeho stavu. Čína rovněž nadále odmítá adekvátně zareagovat na dotazy, které ohledně situace dítěte vznesly Komise pro lidská práva OSN, Úřad vysokého komisaře pro lidská práva a Komise pro práva dítěte. Pančhenlama dosáhl 25. dubna 2002 věku třinácti let.

Od roku 1996 bylo ze svých klášterů vyhnáno více než 12 000 mnichů a mnišek za nesouhlas s „vlasteneckou převýchovou“, organizovanou v klášterech v rámci kampaně „Tvrdý úder“. Tato kampaň byla v Tibetu opětovně oživena v roce 2001.

Vláda ČLR nyní vede oficiální kampaň za přeměnu Tibetu v „ateistickou oblast“ a propagaci tzv. „komunistické duchovní civilizace“. 4. července 2001 požadoval úvodník oficiálního listu Tibet Daily, aby malé děti byly vzdělávány v duchu ateismu a zbavily se „škodlivého vlivu náboženství.“

Přes tvrzení čínských úřadů o zásadním pokroku v Tibetu vše svědčí o tom, že za více než padesát let čínské správy bylo dosaženo relativně malého pokroku. Co je však hlavní, dosažený pokrok se týká především čínských usedlíků, nikoli místních obyvatel. Podle údajů Rozvojového programu OSN Tibet zůstává na žebříčku Human Development Index jednou z nejchudších oblastí světa.

Čína tvrdí, že zlepšila život tibetského lidu prostřednictvím státního „modernizačního“ programu. Skutečným měřítkem toho, zda lze společnost považovat za moderní, je to, zda lidé, kteří tuto společnost tvoří, mají právo svobodně vykonávat svou kolektivní vůli, zda požívají demokratických práv a zda mají možnost tato práva prosazovat. Těmito měřítky definujeme skutečně moderní společnost. Přestože Peking ratifikoval smlouvu ICESCR, Tibeťané stále trpí zásadním porušováním těchto práv zejména v následujících oblastech:

Právo na obživu: Peking uplatňuje v Tibetu hospodářkou politiku zaměřenou na zvýšení vládních zisků a imigrace čínských usedlíků do tibetských měst, zatímco úděl obrovské většiny Tibeťanů zápasících o živobytí ve venkovských oblastech je ignorován. Nepoměr mezi Tibeťany a čínskými usedlíky vyvolává v Tibetu stále větší napětí. Výstavba železničních tratí do centrálního Tibetu, o níž čínský prezident přiznává, že je motivována politicky, tuto situaci ještě zhorší.

Právo na vzdělání: Vysoké školné a vzrůstající používání čínštiny jako vyučovacího jazyka znamená, že většině tibetských dětí ve venkovských oblastech se nedostane jiného než základního vzdělání. V roce 2001 více než polovina uprchlíků z Tibetu byly děti vedené touhou získat vzdělání. Dokonce i podle oficiální statistiky čínské vlády dosahovala v roce 1998 míra negramotnosti u Tibeťanů starších 15 let přibližně 60 procent a v některých oblastech byla podstatně vyšší. Čínské úřady v posledních letech snižují význam Tibetštiny ve školní výuce a v roce 1997 oznámily, že tibetské děti se budou učit čínsky už od prvního ročníku.

Čínské úřady údajně vyžadují aby profesoři, zejména z jazykového oddělení Tibetské university, kterou považují za potenciální zdroj disentu, navštěvovali politická školení a omezovali přednáškovou činnost ve snaze zabránit „separatistickým“ politickým a náboženským aktivitám na universitní půdě. Mnoho starobylých nebo náboženských tibetských textů je z politických důvodů na indexu.

Právo na zdravotní péči: Studie publikované v roce 2001 prokázaly v Tibetu nepřijatelnou míru podvýživy, výskytu tuberkulózy a dalších chorob souvisejících s chudobou. Vysoké poplatky a nedostatek tibetského zdravotního personálu omezuje přístup Tibeťanů k lékařské péči. Riziko vzniku epidemie HIV/AIDS - vzhledem k absenci testování, ošetření a výchovných programů - v kombinaci s čínskou kontrolou porodnosti, upřednostňující sterilizace žen před propagací bezpečných sexuálních praktik, je důvodem k vážným obavám.

V mnoha částech Tibetu je rozšířená dětská podvýživa, zejména v zemědělských oblastech, jejímž důsledkem je vysoká míra zakrslého vzrůstu. V některých oblastech jsou údajně poměrně běžné vady způsobované nedostatky ve výživě, jako jsou struma - zduření štítné žlázy (z nedostatku jódu), noční slepota (z nedostatku vitamínu A) a křivice.

Právo na bydlení: Mnoho Tibeťanů nemá možnost získat přiměřené bydlení; na venkově chybí základní vybavení jako je tekoucí voda a elektřina a nová výstavba je navrhována s ohledem na potřeby rostoucí čínské populace, nikoli Tibeťanů.

Mezi Tibeťany vládne vysoká nezaměstnanost a v tibetských městech kvete prostituce. V hlavním městě Lhase existovalo podle studie britské organizace Tibet Information Network vydané v roce 1999 nejméně 658 nevěstinců. Dnes poskytuje jen ve Lhase sexuální služby až 10 000 žen, přičemž většina prostituce se odehrává v zařízeních vlastněných Komunistickou stranou Číny a armádou.

Tibeťané jsou podle zpráv obětmi diskriminace v některých městských zaměstnáních. Čínští přistěhovalci dostávají na mnoha pozicích přednost a za stejnou práci pobírají vyšší mzdy. V mnoha zaměstnáních se navíc vyžaduje znalost čínštiny. Tibeťanům jsou dále odpírána další základní zaměstnanecká práva uznávaná Mezinárodní odborovou organizací, jako jsou právo organizovat se a právo na kolektivní vyjednávání.

Čína v Tibetu zintenzívnila své programy kontroly porodnosti. Například úřady v tzv. „Tibetské autonomní prefektuře Kandze (čínsky Ganzi)“ v S'čchuanu navrhly změny dosavadní politiky plánovaného rodičovství aby „omezily počet dětí povolených Tibeťanům“. Návrh předpokládá snížení počtu dětí, které mohou mít tibetští dělníci a obyvatelé měst, ze dvou na jedno a u zemědělců a pastevců ze tří na dvě. Podle některých zpráv jsou „snížené dětské kvóty“ uvalovány i na Tibeťany v některých oblastech Tibetské autonomní oblasti (TAO) a provincií Kan-su a Čing-chaj, které tvoří část tibetské oblasti Amdo.

Zároveň se snahou snížit tibetskou populaci Čína nadále podporuje stěhování čínských usedlíků do Tibetu. Již dnes jsou Tibeťané ve své vlasti početní menšinou. Tato demografická manipulace Tibetu je největším nebezpečím pro přežití náboženské, kulturní a národní identity Tibeťanů. Mnoho pozorovatelů odhaduje, že více než polovinu obyvatel Lhasy tvoří Číňané. Oficiální čínské údaje nezahrnují velká množství tzv. „dočasných“ čínských obyvatel, mezi něž patří vojenské a paramilitární jednotky s rodinami, z nichž mnozí žijí v Tibetu již roky.

Vědci prokázali, že prostředí Tibetské náhorní plošiny, nejvyšší a největší na Zemi, ovlivňuje globální vzdušné proudy, které nad ní procházejí. To má následně dopad na světové meteorologické jevy a přímo souvisí s indickým monzunem a fenoménem El Niňo. Čínské využívání Tibetu tedy není jen regionální otázkou ale kvůli svému zásadnímu globálnímu vlivu zaslouží bezprostřední mezinárodní pozornost.

V roce 2001 se podařilo uprchnout z Tibetu celkem 1375 Tibeťanům, což je méně než v předešlých letech, neboť na nepálsko-tibetské hranici bylo zadrženo nejméně 2500 Tibeťanů. Bylo zaznamenáno několik případů, kdy nepálská policie násilím vrátila žadatele o azyl zpět do Tibetu nebo je zadržela protože neměli cestovní dokumenty. Jedenáct Tibeťanů odpykávajících si v Nepálu desetileté tresty za to, že neměli potřebné dokumenty, požádalo o propuštění nepálského krále před „dnem demokracie“, kdy král tradičně vyhlašuje částečnou amnestii. Žádost byla zamítnuta. Dlouhé tresty vyvolávají znepokojení mezi tibetskou komunitou v Nepálu, protože většina Tibeťanů, kteří Nepálem procházejí nebo zde pobývají, nemá oficiální dokumenty, jaké nepálští imigrační úředníci požadovali v případě 11 tibetských vězňů.

Dialog mezi čínskou a tibetskou vládou

Pokud jde o čínsko-tibetský dialog, Jeho svatost dalajlama vysvětlil současnou situaci ve svém projevu k Evropskému parlamentu 24. října 2001 následovně:

„...Naše vztahy s čínskou vládou prošly mnoha peripetiemi. Bohužel vás musím s lítostí informovat, že vinou nedostatku politické vůle k řešení otázky Tibetu na straně čínského vedení nebylo dosaženo žádného pokroku. Mé iniciativy a nabídky vedené snahou zapojit čínské vedení do jednání zůstávají i po letech bez odezvy. Minulé září jsem prostřednictvím čínského velvyslanectví v Dillí sdělil své přání vyslat do Pekingu delegaci, která by předala podrobné memorandum shrnující mé názory na tibetskou otázku a vysvětlila a projednala body v něm vznesené. Vyjádřil jsem naději, že při setkání tváří v tvář by se nám podařilo vyjasnit nedorozumění a překonat nedůvěru. Mým přesvědčením je, že jakmile toho dosáhneme, pak lze bez velkých obtíží nalézt vzájemně přijatelné řešení. Avšak čínská vláda dodnes odmítá mou delegaci přijmout. Je zřejmé, že postoj Pekingu v porovnání s 80. léty, kdy bylo přijato šest tibetských delegací z exilu, výrazně přitvrdil. Ať Peking o komunikaci mezi čínskou vládou a mnou tvrdí cokoli, já zde musím jasně prohlásit, že čínská vláda odmítá hovořit s reprezentanty, které jsem pro tento úkol určil.

„Jelikož se mé po léta předkládané návrhy nesetkaly s pozitivní odezvou čínské vlády, nezbývá mi než apelovat na členy mezinárodního společenství. Nyní je zřejmé, že pouze intenzivní, koordinované a neustávající mezinárodní úsilí přiměje Peking ke změně jeho politiky vůči Tibetu. Přestože bezprostřední reakce z čínské strany budou s největší pravděpodobností negativní, věřím, že vyjádření mezinárodních obav a podpory je zásadní podmínkou pro vytvoření prostředí vedoucího k mírovému vyřešení tibetského problému. Pokud jde o mne, zůstávám oddán myšlence dialogu. Jsem pevně přesvědčen, že dialog a ochota upřímně a jasně pohlédnout na realitu Tibetu nás může dovést ke vzájemně prospěšnému řešení, které přispěje ke stabilitě a jednotě Čínské lidové republiky a zajistí tibetskému lidu právo žít ve svobodě, míru a důstojnosti.“

Současná politika zesilování represí a urychlování rozvojových aktivit, poprvé schválená Třetím pracovním fórem o Tibetu a potvrzená Čtvrtým pracovním fórem o Tibetu v roce 2001 je chybná a nebezpečná. Panuje všeobecná shoda, že tato politika je krátkozraká a v delším časovém horizontu bude mít katastrofální následky. Tibetolog Melvyn C. Goldstein, kterého mimochodem citují i čínské dokumenty o Tibetu, prohlásil v lednovém čísle Foreign Affairs z roku 1998: „Mnozí čínští odborníci a lidé umírněných názorů vyjadřují pochybnosti, zda současná politika vytvoří dlouhodobou stabilitu, o kterou Číně v Tibetu jde, protože způsobuje odcizení Tibeťanů a to i příslušníků mladé generace, posiluje v nich pocity etnické nenávisti a politické beznaděje a vštěpuje jim přesvědčení, že národní aspirace Tibeťanů nemohou dojít naplnění dokud je Tibet součástí Čínské lidové republiky.“

Čínští odborníci žijící v Číně názory Melvyna Goldsteina sdílejí. Wang Lixiong, autor čínského bestselleru Žluté nebezpečí, píše ve svém článku „Dalajlama je klíčem k tibetské otázce“: „Z hlediska Číny je z těchto důvodů tibetská otázka mnohem citlivější než otázka Sin-ťiangu. Tibetskou otázku charakterizují: historická nejistota ohledně čínské suverenity, internacionalizace problému, podpora ze západu, fungující exilová vláda, duchovní vůdce uctívaný Tibeťany s celosvětovým vlivem ... „Proto, pokud vezmeme do úvahy dlouhodobé zájmy Číny, není moudré tuto otázku ignorovat. Ještě větší chybou by však bylo čekat až dalajlama zemře. Taková strategie je zcestná.“

Tibet Bureau, Ženeva, březen 2002